Můj příběh

Tady mě máte.

Mám psát bez učesávání a bez zbytečného uhlazování. 

To nejzásadnější v jednom článku.

Nevím, kdy naposledy jsem viděl někoho takhle usměvavého a naladěného...

Lidé se mě poslední asi půl rok ptají, jak to dělám, že tak zářím? Že vypadám tak spokojeně? Že neslyšeli dlouho, že by se někdo měl krásně.

Nedávno za mnou přijel kamarád se svojí přítelkyní na masáž a jen na mě koukal a povídá: ,,Nevím kdy naposledy jsem viděl někoho s takovým úsměvem a naladěním jako tebe, dokonce i při té masáži se usmíváš a mě stačí být jen v tvé přítomnosti a najednou se cítím tak příjemně.."

Taková normální ženská...

Je mi 33 let, vážím něco kolem 70 kilo a jsem šťastná, taková normální ženská. Umím se vztekat, být smutná, umím se cítit osaměle, na tom stavu spokojenosti, to nic nemění. Stále pracuji na plný úvazek na tísňové lince záchranné služby a vím, jak se o sebe postarat tak, aby mě ten obrovský stres, práce na směny a nepravidelný životní rytmus nesráželi na kolena. 

Žiji v těle, které konečně bezmezně miluju a děkuji každý den za všechno, čím jsme spolu prošli. Navíc máme před sebou ještě tolik objevů..

Tuhle svobodu, kterou teď v sobě mám, kterou žiji, přeji každému z vás.

Tři roky zpátky na oslavě mých 30. narozenin jsem byla v úplně jiné situaci

Moje váha se už podruhé v mém životě vyšplhala přes 120 kilo a já jsem dělala, že to je v pohodě. Že na váze nezáleží a že to co je uvnitř je důležitější přece.

Jak se říká a píše, ne?

 A co bylo uvnitř teda?  Pytel sra*ek. Stručně řečeno.

Hromady bolesti, sebetrýznění, odmítání těla a jen opakované ubližování sobě, ať něco cítím. Taky pocity viny, na ty jsem v tom pytli měla přihrádku zvlášť.

Všechnu tíhu světa na moje bedra.. pak taková bedra musí být pořádná, aby to unesla..

Nechala jsem se vláčet svým okolím, aniž by si to ti lidé uvědomovali. Snažila jsem se být tak moc správná a hodná, že jsem nedokázala říct ne. I facku od bývalého přítele jsem vzala s tím, že si za to přece můžu sama. 

Nepravidelné denní a noční služby, osobní život v úplně jiném časoprostoru než rodina a přátelé. 12 hodin, openspace s 4 - 7 operátory, čtyři monitory a já. 

  • Moje poslání i největší učební lekce v jednom
    ,,Jen ať ten další telefonát není velká bouračka nebo resuscitace dítěte." Celých dvanáct hodin a při každém zazvonění. Moje tělo reagovalo na všechny ty situace, jako bych byla tam.
  • Hromosvod pro emoce volajících
    Tříštily se o mě všechny emoce volajících, jejich nadávky, vztek, zoufalství a totální zmatek. Být v kontaktu s lidským utrpením tak velkou část života ve mě vyvolávalo pocit, že nic jiného neexistuje.
  • Jídlo jako uspokojení i největší nepřítel
    Zajídala jsem tyhle stavy. Vždyť mám nárok na prasárny na nočních. Člověk tolik obětuje druhým, tak si aspoň dopřeju. Pak přišly záchvaty tvrdých diet a intenzivních tréninků, který do mě pumpovali hromady endorfinů.Intenzivní cvičení na nějakou dobu pomůže, ale potřebovala jsem víc, aby přišla stejná úleva.
  • Bezesné dny i noci
    Hodiny civění do stropu a modlení se, abych usnula. Ve volnu nebo před denní jsem se budila kolem druhé nebo třetí ráno a nemohla už usnout.
  • Úzkost
    Pláč při cestě do práce. Pláč při cestě z práce. Nevěděla jsem proč a nedokázala jsem to držet. Po příjezdu domů civění do zdi. Nebyla jsem schopná komunikovat s nikým. Nesnášela jsem jakýkoliv náznak, že by po mě někdo něco chtěl.
  • Co umí práce v noci?
    Začalo mi být na zvracení, když jsem měla jet na noční. V těle se všechno svíralo, klepaly se mi ruce a měla jsem pocit, že se rozskočím, že chci zmizet z tohohle světa.

A ráno po noční? Bušení srdce, další pocit na zvracení a závratě. Nebyla jsem schopná ovládat svoje tělo v plynulých pohybech. Ale bylo nás víc, kdo to měl podobně a nějak jsme to vždycky rozdýchali. Prostě jsem čekala v autě deset, patnáct, dvacet minut než to přejde.

To obrovské zoufalství nedokážu popsat slovy. Byly chvíle, kdy jsem měla pocit,
že mě rozerve na kusy

V té době jsem žila ve vztahu, který byl celkem divoký. Hodně jsem se v něm naučila o sobě. Zároveň jsem začínala mít pocit, že jsme se snažíme mít se rádi a milovat se. Občas mi připadalo, samotné "miluji tě" bylo spíš přáním a doufáním, že to tak bude, když to budeme opakovat často. Taky se tak můžou zakrýt nehezké situace a konflikty a budeme dělat, že se nestaly. Jenže nic z toho skutečně nezmizí.

V tomhle všem jsem jednou přijela na denní službu a uvědomila jsem si, že se i v tom šíleném stresu v práci cítím bezpečněji než doma. Uvnitř mě najednou bylo ticho a nic, jako po výbuchu. Pohltilo to všechno kolem.

Jen jsem tam tak stála, v ruce kafe a zírala jsem. Na hranici vyhoření a totálního kolapsu.

Kolem mě se sesypalo všechno, co vypadalo jako můj život a identita. O co se teď opřít?

Začala jsem si přát žít jednoduchý a lehký život a vždycky vidět a cítit pravdu. Ať už tahle prohlédnutí způsobí cokoliv.

Už jen žádné iluze, prosím.

Ve škole nám jeden přednášející kolega záchranář říkal: ,,Všichni vyhoří, je to normální, musíte s tím počítat.“ Nevěřila jsme mu a závěrečnou práci jsem věnovala výzkumu syndromu vyhoření u studentů oboru Diplomovaný zdravotnický záchranář. Jak myslíte, že dopadl?

S následnou sedmiletou praxí na oddělení ARO, u záchranné služby a souběžným studiem Andragogiky a personálního managementu mi došlo, že ten kolega měl z velké části pravdu. Potkat někoho, kdo se s vyhořením nepotýká byla vzácnost.

Věnovala jsem syndromu vyhoření i svojí diplomovou práci, tentokrát prevenci z pohledu zaměstnavatele.

Nejvíc mi dalo si tím vším projít. Sesypat se a rozhodnout se uvidět, kde je ten průšvih ve mě. Systém tak rychle nezměním, já jsem potřebovala začít něco dělat hned. Zůstat v tom prostředí a v něm najít cestu. Jistota a zázemí v práci to jediné, co mi zůstalo.

Zachraň sám sebe, mrtvý nikomu dalšímu nepomůžeš

 Mám tolik ráda všechny svoje kolegy. Tak moc si vážím jejich práce, nasazení a všeho, co obětují z jejich osobních životů. Je pro mě tak těžké vidět, jak se to podepisuje na  jejich zdraví. Vybrali jsme si tohle povolání všichni vědomě, nemění to nic na tom, že přihlížet tomu všemu je pro mě nejnáročnější.

Vím, že z toho vede cesta ven. Poznala jsem jí, mám ji pod kůží.

Ty tři roky do současnosti jsou plné pokusů, omylů, pádů do starých kolejí a odhodlání se znovu postavit na nohy a najít fungující způsoby, jak se vytáhnout z popela, najít i tu poslední jiskru a rozfoukat znovu oheň.

Dozrál čas to všechno sdílet

Když se rozhodnete uvidět, co dělá taková stresová zátěž s vaším tělem i duší, jsem tu pro vás. Nezáleží na tom, z jakého oboru jste. Vím, že tohle prohlédnutí není příjemné, je bolestivé a je snazší se mu vyhýbat. Sama jsem to dělala roky.

I ve směnném provozu vám může být líp. Může vám být příjemněji, když máte možnost udělat konkrétní kroky, které vyváží to, co do své profese dáváte.

Neslibuji vám obrovské, zázračné, okamžité výsledky. Nejsem lékař ani psycholog, abych nahradila odbornou péči.

Existují  možnosti, které vám pomůžou se znovu postavit na nohy, když klečíte. Podpořím vás v získání té síly vstát a jít dál. Nepotlačovat chronické i akutní bolesti a zdravotní obtíže, ale přijmout je jako volání vašeho těla po pomoci. Jednoduše udělat pro sebe to nejmenší, aby vám bylo líp. Teď a tady. Dovolit si to hned.