V novém těle starý duch

Když ti něco nevyhovuje, tak to změň.

Jdi a dělej, co miluješ.

Naplň svojí vášeň a sny, proto jsme se sem narodili.

Neřiď se názory ostatních, oni tvůj život nežijí.

Buď sama sebou.

Řiď se svými vlastními pravidly.

Buď tou nejlepší verzí sebe sama.

Kolikrát jste narazili na podobný pravdy? Cítili jste, že za nimi něco je. 

Jak mám sakra vědět, jak vypadá ta nejlepší verze mě?

Jak mám vědět, že to, za čím jdu není nějaká moje verze, kterou jsem podvědomě přijala třeba od svých rodičů nebo nenaplněné lásky?

Tahle láska by rozhodně a určitě vyšla, kdybych taková byla.

Kolik bolesti, strachu a zranění mě žene do vášní a snů, které mě můžou zranit ještě víc? A můžu se vůbec vyhnout prožití téhle bolesti? Nebo jí musím potkat, vidět a třeba skutečně prožít, aby mě přestala ovlivňovat?

Co když udělám chybu?

Tisíckrát a pořád a neustále se tohle objevuje a zkouší mě zatáhnout zpátky. Jestli někde existuje skutečný boj o život, tak to je uvnitř. Někdy v těle, někdy v hlavě, někdy je to, jako kdyby byl člověk jedno velké bitevní pole a už ani nevíte, kdo je ten kladný a kdo záporný hrdina.

Najednou není kladných a záporných stran.

Oboje jste vy.

Vždycky.

Při každém kroku a rozhodnutí.

Probudila jsem se už hodně krát a nepoznala se. Svoje tělo, svojí energii, sama sebe v zrcadle. Někdy se na sebe dívám a říkám si, jestli jsem to já. Moje tvář, ruce, boky.. jsou nový, odhalují se, pouští ty vrstvy a nánosy, za kterými to bylo bezpečné, protože jsem nebyla vidět sama pro sebe, natož pro druhé.

Těšila jsem se na tenhle nový pocit. Přála jsem si ho zažít a teď mě to občas až děsí. Žít v těle, které jsem nikdy neměla. Přitom vím a cítím, že jsme to víc já než kdykoliv jindy, než kdykoliv před tím. Občas jako kdyby se moje psychika vrátila do stavu, kdy mě udržovala o 50kg těžší a chtěla se vrátit do téhle jistoty, do toho nastavení, vztahu k sobě.

Prostě i proto, že to tam znám. Znám ten život tak. Odmítání sebe, odmítání od druhých. Někdy je to bezpečnější, protože si tak trochu zavřete plno možností, protože pro ně nejste dost dobří nebo dost hezcí nebo dost cokoliv, teda spíš tak sami sebe vidíte.

Je potom taky tak snadný se k tomu vrátit. K váze, vztahům, které vám ubližují aniž byste to věděli nebo chtěli vidět. K přístupu k sobě, který vás ničí místo toho, abyste podporovali sami sebe a nečekali, až to někdo udělá za vás.

Už jsem cítila, že ta "změna" na mě čeká.

Můžu jen jít a přijmout jí.

Věděla jsem, že tady u mě stála celou dobu, jenom jsem jí neviděla.

Jedna věc je vykročit.. no jo, ale zkuste to udržet a dotáhnout do konce.. když najednou vidíte, že to konec nemá. Vždycky už se bude proměňovat s vámi. Někdy s každým krokem a rozhodnutím. Cesta zpět je, ale proč se na ní vracet, když toho můžete ještě tolik ochutnat, ucítít a prožít.

Najednou je v novém těle a světě ten starý duch, který je stálý, můžete se k němu vrátit. Vaše vnitřní doma ve víření všech bojů v těle a mysli. Ve všech změnách je tenhle opěrný prostor ve vás a všude s vámi. Co když to skutečně můžete chytit až když všechno ostatní rozhýbete?

Nejrychlejší, nejviditelnější a nejcitelnější to je, když začnete prostě svým tělem. Vaší nejbližší fyzickou realitou, se kterou jste v kontaktu. Ve vašem těle je otisknuté, uložené a čekající všechno, čím jste prošli. Nosíte si to s sebou a můžete z toho čerpat, pokud to chcete vidět a začít vnímat. Podívat se na to, čím se zraňujete, čím se rozvíjíte. Všechny odpovědi jsou ve vašem těle. Ono začne mluvit, až když pro vás dva vytvoříte prostor a ticho, abyste mohli slyšet a ochotu cítit i to, co bolí, protože i to jste vy.

Je normální cítit bolest, fyzickou nebo psychickou. Stačí s ní jen být, neutíkat od ní jako od něčeho nežádoucího. Zase byste utíkali jen před sebou a před sebou prostě neutečete.

Naštěstí.

Nikdy v tom nejste sami. Vždycky je možné si říct o pomoc a podporu.