Tělo vypráví můj příběh

Původně jsem cítila touhu napsat delší zpětnou vazbu pro Hanku Slavíkovou, se kterou se setkáváme v rámci terapií a naše poslední spojení se dotklo tak hlubokých rovin v mém těle i bytosti, že jsem se nestačila divit.

Zcela se posunula perspektiva a místo, odkud vnímám sebe sama, své já a vlastní napojení na ten přesahující, podporující a neustále přítomný proud života. Ovšem nyní je citelný přímo v těle. Z těch jemněhmotných rovin se podařilo integrovat tolik, že to spojení je jasně fyzicky cítit! Kolik větších či menších disociací a úniků z těla mi nedovolovalo být usazená v sobě samotné..

Jak pro tohle najít dobrá slova..

Těžko.

Moje téma pro poslední terapii byl pocit, že mi není dobře v těle.. Kam až jsme se dostaly.. K mému osobnímu příchodu na svět, k okolnostem, které neprobíhaly ohleduplně, přirozeně a soucitným podporujícím způsobem. Co všechno to způsobilo. Jakou dynamiku to vneslo do mého domněle přirozeného způsobu reagování. Bylo by to na vyprávění na celé dny, možná týdny..

Ovšem po integraci toho, co bylo pro teď uviděno, odžito, opečováno a čemu bylo nasloucháno, jsem začala vidět, vnímat a cítit své tělo jako záznam životního příběhu. Jak se v jeho fyzické podobě, zdraví, nastavení a promítá to, čím jsem prošla a z nevědomí to ovlivňuje můj život.

Jasně, nic nového, číst se o tom dá všude a terapie vlastně k tomuhle jsou. Co pro mě bylo zásadní..

Jak velký shift v mém životě udělá to, že moje tělo, potřeby a ten dosavadní příběh přestanou být PROBLÉM, který mám neustále řešit. TOHLE nastavení. Najednou se rozplnulo a proměnilo se v nejhlubší soucit s tím, že velkou část mého života formovaly okolnosti, které jsem nemohla ovlivnit, mohla jsem v nich jen nějak přežít a teď už není mód přežívání potřeba.

ufff..

Nevím, jestli tohle je možné nějak dobře přenést slovy..

Ale být pro sebe najednou zdrojem pochopení, přijetí a soucitu, které jsem svůj život hledala venku.. To že v téhle vrstvě vědomí můžu teď spočinout, v klidu se rozhlížet v tom, co můj životní příběh nese a necítím uvnitř ŽÁDNÝ tlak na to, že to musím co nejdřív řešit a NĚCO, proboha, hned udělat.

NE.

Jsem sama se sebou, spočívám konečně teď v místě, odkud poznávám, co jsem to nasbírala za zkušenosti a jak moje tělo moudře maká celý život na tom, abych se s tím popasovala co nejhladším způsobem.

Spojení..

Fuuuu…

Dlouhý, předlouhý výdech..

Integruji to a schopnosti našich těl mě fascinují ještě o mnoho víc..

A tenhle nově objevený prostor uvnitř? Ta možnost pozorovat děje a impulsy, nereagovat a JEN se v tom uvolnit?

Je tohle ta svoboda?

Před rokem jsem viděla rozhovor se zakladatem polyvagální teorie psychologem a neurovědcem Stevenem Porgesem. Před pár dny jsem ho shlédla znovu a v té půlhodině je tolik informací. Tak neskutečné množství důležitých vhledů a pojmenováno mnoho, co teď prožívám. Těším se, co mi tento rozhovor přinese příště.

Tady máte odkaz…