Porodní příbeh

Nyní vás pozvu do procesu porodu našeho syna. Přišl na svět plánovaně v doma s veškerou zdpovědností k mému i jeho zdraví. Průběh porodu sdílím autenticky. Cítím, že je dobré na to upozornit předem. Ať  je příběh našeho prvního pohledu z očí do očí podporou pro všechny ženy, které tato cesta také volá.

Ve chvíli, kdy jsem už držela našeho prvorozeného Vítka v náručí mnou procházel pocit, že jsem se na to všechno připravovala několik posledních let. Na celý ten proces opečováváni během těhotenství, uvolňování se do důvěry v tělo a i nacházení té pravé ženské podpory.

Velikou podporou pro mě byla voda. Celé těhotenství. Ať už při plavání, ležení ve studené vaně u domu v horkých dnech nebo při Watsu, které mě provází a umožňuje si uvědomovat moudrost mého těla, těla druhých lidí a tu hlubokou propojenost, kterou nám voda poskytuje.

Ve čtvrtek 21. 7. 2022 jsem tak zkusmo nafoukla porodní bazének v přízemí domu.

Rozhodli jsme se ho tam už nechat a upravit kolem něj prostředí tak, aby bylo praktické a příjemné, kdyby se miminko rozhodlo přijít na svět.

V pátek 22. 7. 2022 mi v 5:40 praskla plodová voda. Bylo jasné, že v blízkých hodinách už nás tu bude víc. Celý start porodu byl postupný, začala jsem cítit spíš menstruační bolesti v podbřišku a psala jsem naší porodní asistence a kamarádkám, že se mohou pomalu chystat a dám jim vědět, až je budu potřebovat.

Kolem 9. hodiny už se ozývaly silnější kontrakce po čtyřech minutách. Takže jsem požádala mé blízké ženy, aby přijeli. Přeci jen je to k nám trochu z ruky. Trávila jsem čas ve sprše, pomalu jsme s mužem přešli k porodnímu bazénku a začali jsme ho naplňovat.

Cítila jsem, že se začínám ztrácet v čase. Vnímala jsem jen vlny, které se odehrávaly v mém těle a nořila jsem se víc a víc hlouběji do celého procesu. Tělo mě vtahovalo pozorností do prostoru uvnitř. Bezčasí, dech, hledání vhodných poloh, pohybů a zvuků, které mi pomáhaly odevzdat se.

Do našeho prostoru přišly mé přítelkyně a začaly o mě pečovat. Masírovat záda, přinesly vodu, datle, čokoládu a povzbuzovaly mě, zpívaly mi. Cítila jsem, jak je pro mě důležitá jejich důvěra v moje tělo. V to, že to zvládnu. Každá moje buňka se opírala o to, že nebylo pochybností..

Ve chvíli, kdy jsem začínala cítit nucení na tlačení jsme se znovu kontaktovali s porodní asistentkou. Vznikl trochu komunikační šum v tom, kdy k nám vyrazí a začali jsme s mým mužem už potřebovat její přítomnost. Nakonec přijela někdy po 13.hodině.

Kontrakce už byly značně intenzivní, měla jsem pocit, že šly jedna za druhou. Trochu jsem se modlila, aby už jsme se blížili k porodu samotnému. Po vyšetření se potvrdilo, že už jsme skutečně byli blízko.

Bazének mi přestal vyhovovat, měla jsem potřebu se opřít, cítit zem pod nohama. Tak následující čas byl ve znamení přecházení, zkoušení startovací polohy a zavěšování se do mého muže. Přišly okamžiky, kdy jsem vnitřně nadávala, co to bylo za debilní nápad. Pocit, že už to nedám. Kontrakce ovládaly celé moje tělo a já jsem nebyla schopná se ani udržet na nohách, ani na čtyřech.

Přicházel obrovský tlak, hlavička chlapečka už sestupovala a blížil se velký závěr. Poslední půlhodina, při korunování hlavičky už probíhala absolutně mimo mojí kontrolu. Vlny, které mým tělem probíhaly jsem už jen nechávala dělat svojí práci. Jediné, co jsem si uvědomovala bylo to, že bych vědomě tak velkou sílu já nebyla schopná vytvořit.

Síla těla mě ohromovala. Bylo to geniální, dokonalé, syrové a divoké. Jen jsem si opakovala, abych vnitřně ustoupila a nechala tělu prostor. Bylo to nekonečné a zároveň absolutně přítomné. Sáhla jsem si na chlapečkovu hlavičku a věděla jsem, že už jsme si na dosah, doslova.

Následující okamžiky se mi ztratily v mlze dlouhé, silné vlny a najednou mi syna podávají do náručí. Díváme se na sebe, přisává se k prsu. V mém těle zůstává jedno veliké aaach, wauu a neskonalý údiv a vděčnost.

Je 17:17.

Čekáme na porod placenty, která přichází na svět asi půl hodiny po chlapečkovi a zjišťujeme, že bude potřeba zašít menší porodní poranění. Rozhodli jsme se Vítkovi dopřát lotosový porod. Zůstává spojený se svou placentou, kterou jsme osušili, zasypali bylinkami, květy a zeleným jílem a dali do plátna do košíku.

Pomalu vstávám a s doprovodem odcházím do sprchy. Vycházím z naší chalupy ven a nevěřím tomu, že svítí slunce a můžu se nadechnout a jít.. Pro mě absolutní pocit znovuzrození.

Lotosový porod vytvořil velice speciální prostor následující dny, který nesl kvalitu až posvátné ochrany, než se Víteček rozhodne pustit placenty. Ve chvíli, kdy se to stalo, se pro mě teprve uzavřel celý porodní proces.

Bylo tak těžké se rozloučit s placentou, uložit jí do země. Byla naší společnou nedílnou součástí. Do teď je to člen naší rodiny. Zároveň jsem cítila, že je to první krok i pro mě pouštění syna do světa, přijímání jeho důvěry v moje mateřské Instinkty, péči a lásku.