Jak voda odnáší psychické trauma

Setkávám se se třemi druhy lidí, kteří přichází na ošetření ve vodě. Jedni si to chtějí užít a prozkoumat nové prožitky, další prostě zavolá srdce a vlastně ani nevědí, co je čeká a je tu skupina lidí, kteří cítí, že se potřebují v životě uvolnit a přináší s sebou téma, které potřebuje opečovat. Ať už člověk vstupuje do vody s jakýmkoliv záměrem, může se ošetření dotknout dávno zapomenutých událostí, které v těle zůstaly bolavé. Velice mě oslovil článek a studie Diane Tegtmeier a Inky Spence, které se profesionálně zabývají léčením traumatu pomocí Aquabodywork a na základě jejich zkušeností a znalostí zpracovaly podklady, ze kterých vycházím.

Je potřeba si na rovinu říct, že traumata si neseme všichni a neustále jsme vystavováni stresovým situacím. V moderní době navíc i dlouhodobému a nadměrnému stresu, na který už neplatí strategie útěk nebo útok. Naše pudy stále reagují na různé ohrožující podněty, na reálné setkání s naším ohrožením a pro přežití odkládají tyto šoky v našem mozku a stejně tak ve větším napětí v těle. Nějak je pro nás náročné najít si v každodenním životě čas utíkat nebo útočit, abychom to vypustili.

Pojďme teď nahlédnout pod pokličku našeho vědomí, kam se ukládají naše zranění, traumata a situace, které nebyly ve správný čas opečované. Nemusí se jednat o hluboké a komplexní traumatizující zážitky spojené se systematickým zneužíváním, fyzickým nebo i psychickým poškozováním. Už od našeho vývoje v prenatálním věku se do buněčné paměti našeho těla zaznamenávají emoce maminky, pochybnosti, obavy a třeba odmítání těhotenství, strach o existenční zabezpečení. Samotný porod je tak intenzivním přechodem, že jeho záznam bývá často spojený se silným strachem o přežití. Co s tím vším? Jak se trauma nebo navazující postraumatická stresová porucha projevují v běžném životě? Jak s nimi pomůže voda?

Než půjdeme dál, je potřeba si vysvětlit, co je myšlené pod pojmem trauma. Peter Levine ho ohraničuje jako "too much, too soon, too fast", tedy "příliš moc, příliš brzy, příliš rychle". Inka a Diane k tomu přiřadily ještě "not enough", tedy "nedostatečně nebo nedostatek" . Díky osobní zkušenosti se zneuživáním mohu říct, že je to naprosto odpovídající. Prožitek, který pro jednoho tak akorát k mávnutí rukou může pro jiného být velice zraňující, tedy hranice traumatizujícího jednání a situací jsou velice proměnlivé a subjektivní. Trauma se pak může proměnit do posttraumatické stresové poruchy, která může přetrvávat týdny i roky, může přejít do deprese i úzkostné poruchy a dlouhodobě změnit kvalitu našeho života.

Nejčastěji jsem se při ošetření ve vodě setkala s traumaty spojenými se smrtí blízké osoby, topením se nebo ohrožením na životě, obtěžováním nebo sexuálním násilím, s prenatálním obdobím (pocity nechtěnosti, odmítání ze strany maminky, stesk po nenarozeném sourozenci) a procesem porodu. Objevila se i traumata z necitlivého zacházení během hospitalizace v nemocnici a při medicínských zákrocích, ať už v dospělosti nebo při odloučení od matky po narození. U žen se otevírají témata spojená s fyzickou nepřipraveností na sex a strachu vymezit si hranice v intimním životě, projevit emoce, odpor a pocity, které pro ně byli negativní. Stačí také intenzivní vystavení se strachu, děsu nebo ohrožení, které jsme už dávno zapomněli.

Příznaky traumat mají podobné projevy, patří mezi ně:

• strach a vyhýbání se narážkám, osobám a situacím, které trauma připomínají

• záblesky vzpomínek vyvolané situacemi, lidmi, chutěmi, vůněmi, zvuky

• nekontrolované znovuprožívání a vybavování traumatické události - flashbacky

• úzkost, deprese, emoční otupělost

• panické ataky

• disociace, stažení se do ústraní

• neklid, nervové předráždění a výbuchy vzteku

• potíže s koncentrací a soustředěním

• pocity izolace, odpojení a odlišnost od druhých, nepatřičnost

• nespavost, poruchy usínání, noční můry

• nadměrné užívání alkoholu a drog nebo jiné způsoby odpojování se od těla

• pocit ztráty bezpečí v okolním světě, bezmoc, nutkání být neustále ve střehu

• tělesné reakce (jako zrychlený dech, žaludeční potíže, pocení, závrať) při vzpomínce na událost

Traumata mohou mít různý rozsah a hloubku. Naše dětství je protkané většími či menšími traumaty, která vznikají při střetávání se s okolní realitou, s očekáváním rodičů, okolí, společnosti, které naráží na přirozenou osobnost dítěte. Stejně jako převzetí destruktivních návyků z rodiny i z okolí, které se stanou naší součástí jako to správné a přijatelné. Je jen na nás, jak přistoupíme k možnosti se osvobodit od zátěží nezpracovaných zranění a zvýšit tak kvalitu, rozsah a svobodu prožívání a života. Jde to, možností a způsobů je mnoho.

Vyhýbání se konfrontaci s traumatizující událostí v našem podvědomí vede k selektivní pozornosti a čím dál tím víc energie a úsilí vynakládáme k potlačení a udržení odstupu od našich vlastních emocí a reálného stavu těla. Stovky masáží a ošetření na suchu i ve vodě mě překvapily jedním společným faktorem. Pocit klientů, že jsou uvolnění a vnímají svoje tělo v 96% neodpovídá napětí, které v těle mají. Slyšela jsem tolikrát, že sami jsou překvapení, jak ztuhlá a sevřená jejich těla jsou.

Je to jako náraz do zdi. Setkání s realitou našeho vlastního těla. Prohlédnutí toho, jak vzdálení jsme sami sobě, když se pro vlastní přežití pohybujeme v mentální úrovni, kde je bezpečné necítit a nevnímat. Potkat s nejbližší fyzickou realitou, s vlastním tělem a čelit tomu, co si neseme, před čím nás obranné mechanismy v mozku drží dál. To chce odvahu, trpělivost a otevřené srdce pro sebe samotného. Nejde o to, hledat viníka. v roli oběti jsme celou dobu, dokud se nerozhodneme, že přijmeme sebe tak, jak jsme se vším, co k nám patří. Pak už je tu vlastně doživotní cesta odhalování a objevování, učení se a poznávání sebe sama. Nejlepší na téhle cestě je, že jestli mě dokáže někdo skutečně překvapit. Jsem to já.

Jaké kroky nás čekají při proměně traumatické ho záznamu:

• vybavení traumatické události do vědomí

• uklidnění nerového systému a těla, zmírnění hyperexcitace, zvýšené bdělosti a vylekanosti

• přepsání zkušenosti, proměna v nervovém systému

Kudy do toho? Kudy k sobě?

Moje cesta je vodní. Baví mě objevovat svět bez zátěže gravitace. V teplé vodě se vracet do prostředí připomínající matčino lůno a dopřát si konejšivou a objímající náruč vody, která neustále hladí. Po vodních ošetřeních často slýchám, že tohle by měl zažít každý. Proč je ale teplá a slaná voda tak léčivá sama o sobě?

Jak jsem se zmiňovala v povídaní o Watsu v podcastu tady. Vodní ošetření a Watsu zapojuje parasympatikus a celkově zklidňuje nadměrně zapojený a využívaný sympatický nervový systém, který se s pouští a zůstává aktivní právě při stresových reakcích.

Jemný neustálý dotyk teplé vody otevírá v těle uzavřenou citlivost, uvolňuje svaly stažené strachy a v klidné a stále přítomné náruči dovoluje rozpustit to, čemu jsme připraveni čelit a co už na sobě můžeme milovat. Ne bojovat proti tomu nebo to odmítat. Stačí se s důvěrou odevzdat a dovolit tělu promlouvat.

Traumata se ukládají i v podobě napětí, zatuhnutí, ustrnutí a necitlivosti v různých částech těla, především ve svalech a pojivových tkáních, které nám umožňují flexibilní a plynulý pohyb. Při znovuvybavení trauma a jeho uvolňování tak může docházet k silných svalovým třesům, chvění celého těla, spontánním pohybům a záškubům končetin. Ačkoliv to není příjemné, naše tělo se tím zbavuje napětí, které uzavřelo při prvotní traumatizaci při zastavení útěku nebo útoku.

Prostředí teplé vody, pomalých pohybů v souladu s dechem a bezpečný prostor vytvořený terapeutem jsou prostě stvořené k tomu, aby naše tělo mohlo uvolnit traumatické zážitky. Během vodního ošetření se dostáváme do tak odlišných okolních podmínek oproti zraňujícím minulým událostem, že naše tělo spontánně a přirozeně uvolňuje záznamy v podvědomí, které nejsou v souladu s plynoucím a laskavým prostředím podpořeným náručí terapeuta. Element vody a neustálého plynutí podporuje naladění na neustálý pohyb života a ještě více umocňuje možnost "nechat to jít", odevzdat vodě a nadechnout se ve stavu bez tíže do zažití lehkosti v těle, včetně přijetí a opečování i zmiňovaného porodního traumatu. Během ošetření ve vodě se uvolňují i slzy, nářek, smích a hluboké uvolňující výdechy. Vše je v pořádku a vše je vítané.

Kromě uklidňujících, uvolňujících a hluboce relaxačních účinků ošetření v teplé vodě je velice významná i osobnost a naladění dávajícího, terapeuta. Pokud je schopný otevřít své srdce a ze své podstaty bezpodmínečně a soucitně obklopit přijímajícího člověka, pak se trauma léčí a rozpouští už ve chvíli, kdy se uvolňuje na povrch do vědomí. Zraňující událost je tak obklopená pocitem bezpečí a přijetí, který ji může proměnit v pouhou vzpomínku a dostává právě tu péči, které nebyla na blízku ve chvíli, kdy trauma vznikalo. Jednoduše se díky hlubokému psychickému i fyzickému uvolnění přepisuje v reálném čase.

Jak úlevný je pocit, bezpečí a domova ve vlastním těle? Pro mě konečně kvalita hledané svobody a zázemí zároveň, která je neustále se mnou. Tělo je zdrojem orgasmických a extatických prožitků, které jsou schované pod vrstvami odmítání a bolesti. Prostě je to tak. Jako duše jsme se rozhodli pro tuto lidskou zkušenost přijít z vlastní svobodné vůle. Máme všechny prostředky k tomu tuhle zkušenost proměnit.