Kdy a jak vznikl tenhle prostor ?


Saigon, nyní Ho Či Minovo město, 17. 12. 2019

 

Jedu taxíkem z Mui Ne na letiště.

Za sebou jsem nechala svého přítele, který tu tráví celou zimu a taky můj první čas v Asii.

 

 

Když jsem kupovala letenky na cestu sem, věděla jsem, že to nebude výlet jen tak. Z žádné z předchozích cest jsem se nevrátila stejná, což mi potvrdilo i Norsko a Lofoty v roce 2018. Když si projdete ten report z Norska, je to popsané téměř totožně.
Vietnam byl další milník. Jen jsem se ptala, co tahle cesta udělá. Postavila mě rovnýma nohama do toho v čem teď žiju. Což je logický. Zároveň jsem úplně jasně viděla, co je nutný změnit.

 

Ano, zase změna. Už je naštěstí kámoška.

To nastavení „smrádek, ale teplíčko“ u mě není doma.

 

Tohle už asi čtvrtý pokus o to, jít si po svým, jak se říká.. Přišla nová a hodně silná vlna inspirace, potřeba tvořit, sdílet a psát. Tak tomu zkusím dát tentokrát trochu vymazlenější formu.

Proč teď, tohle a takhle?

Po návratu z Vietnamu přišla nálož služeb a plno nočních. Z toho nenuceného plynutí od oceánu jsem naskočila do šílenství kolem vánočních svátků a jen nechápavě koukala, co se to děje. Na nedělním jógovém setkání, kam jsem jela rovnou z práce, se mi začal vracet ten pocit na omdlení. Úzkost, slabost a oddělení od těla.

Objevila jsem se tak tři, čtyři roky zpátky v čase, kdy mi v práci bylo nejhůř. Došlo mi, do jakých stavů to zase směřuje. O těch nejtěžších stavech, na které jsem dopadla se můžete dočíst v Mém příběhu.

To byl šok. Cvičím jógu, tečou mi slzy, prosím, ať pochopím, co mám teď dělat. Něco se ozvalo.

Dalo by se skoro říct volání duše.

Ať nečekám s tím nejlepším pro svoje děti.

Ať to nejlepší, co ze sebe můžu dát sobě a světu, dám teď.

Tak jsem si to slíbila. Udělám to pro sebe. Věděla jsem, že už si nemůžu lhát a sama sobě podrazit nohy. Proč taky? Protože mám strach, že to, co budu tvořit bude trapný a nikoho to nebude zajímat? Že nejsem dost dobrá? Kolik takových alibistických klacků bych si mohla ještě naházet pod nohy?

Začala jsem hledat způsoby a cestu, jak do toho skočit. Takže od konce prosince píšu, hledám, ujasňuju si kudy dál. Jde to rychleji, než by mě napadlo.

Co teda vyplynulo z toho výletu?

  • Nejsem schopná dlouhodobě dělat na plný úvazek na dispečinku ZZS , i když tu práci a kolegy miluju. Fakt. Nejsem schopná tu nálož dlouhodobě regenerovat, ikdyž všechno, co dělám ve volném čase směřuju k tomu, abych se ve svých vnitřních zdrojích aspoň přiblížila nule. Opět se pohybuju v rezervách. Je to pro mě neudržitelné.

  • Pomohlo mi stanovit, že si tenhle rok splním svůj sen – následující bod ! Jupíí !!Moje dlouholeté přání je odjet aspoň na jednu zimu do Asie. Díky mému příteli se mi otevřela i možnost meditačního a jógového reatreatu v jednom z thajských chrámů. Co víc si přát na začátku takové cesty? To je v přípravné fázi. Konečně. Těším se, že jenom nechám věci se dít. Vůbec netuším, jak moje tělo funguje, když není rozkolísané nočníma a tou zátěží z práce. Už si to nepamatuju a potřebuju to zjistit.

  • Naskočila jsem do geniálního instruktorského kurzu jógy
  • Kurz Watsu 3 a Water Yoga.. a být hodně ve vodě, protože vodní terapie dělají zázraky

Na Valentýna 2020 mě čeká další cesta do Vietnamu.

Rande po dvou měsících odloučení.

Měsíc na pláži, s kokosem v jedné ruce a dragonfruit v druhé. Moje nejdelší dovolená v životě.

Mezi tím tu budu s vámi. Mazlit tohle novorozeně, o kterém vůbec netuším, kam mě dovede.

Učím druhé rozpoznat napětí, vyčerpání a vyhoření v jejich tělech i duších. Mou vášní jsou techniky pro uvolnění těla i mysli, individuálně se specializuji na vodní terapie. Díky mé sedmileté praxi na tísňové lince záchranné služby mám osobní zkušenost s kompenzací vysokého a nárazového stresu, vyčerpání a se všemi fázemi syndromu vyhoření. Mojí cestu sem si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.