Saigon, nyní Ho Či Minovo město, 17. 12. 2019
Jedu taxíkem z Mui Ne na letiště.
Za sebou jsem nechala svého přítele, který tu tráví celou zimu a taky můj první čas v Asii.
Když jsem kupovala letenky na cestu sem, věděla jsem, že to nebude výlet jen tak. Z žádné z předchozích cest jsem se nevrátila stejná, což mi potvrdilo i Norsko a Lofoty v roce 2018. Když si projdete ten report z Norska, je to popsané téměř totožně.
Vietnam byl další milník. Jen jsem se ptala, co tahle cesta udělá. Postavila mě rovnýma nohama do toho v čem teď žiju. Což je logický. Zároveň jsem úplně jasně viděla, co je nutný změnit.
Tohle už asi čtvrtý pokus o to, jít si po svým, jak se říká.. Přišla nová a hodně silná vlna inspirace, potřeba tvořit, sdílet a psát. Tak tomu zkusím dát tentokrát trochu vymazlenější formu.
Proč teď, tohle a takhle?
Po návratu z Vietnamu přišla nálož služeb a plno nočních. Z toho nenuceného plynutí od oceánu jsem naskočila do šílenství kolem vánočních svátků a jen nechápavě koukala, co se to děje. Na nedělním jógovém setkání, kam jsem jela rovnou z práce, se mi začal vracet ten pocit na omdlení. Úzkost, slabost a oddělení od těla.
Objevila jsem se tak tři, čtyři roky zpátky v čase, kdy mi v práci bylo nejhůř. Došlo mi, do jakých stavů to zase směřuje. O těch nejtěžších stavech, na které jsem dopadla se můžete dočíst v Mém příběhu.
To byl šok. Cvičím jógu, tečou mi slzy, prosím, ať pochopím, co mám teď dělat. Něco se ozvalo.
Tak jsem si to slíbila. Udělám to pro sebe. Věděla jsem, že už si nemůžu lhát a sama sobě podrazit nohy. Proč taky? Protože mám strach, že to, co budu tvořit bude trapný a nikoho to nebude zajímat? Že nejsem dost dobrá? Kolik takových alibistických klacků bych si mohla ještě naházet pod nohy?
Začala jsem hledat způsoby a cestu, jak do toho skočit. Takže od konce prosince píšu, hledám, ujasňuju si kudy dál. Jde to rychleji, než by mě napadlo.
Co teda vyplynulo z toho výletu?
Nejsem schopná dlouhodobě dělat na plný úvazek na dispečinku ZZS , i když tu práci a kolegy miluju. Fakt. Nejsem schopná tu nálož dlouhodobě regenerovat, ikdyž všechno, co dělám ve volném čase směřuju k tomu, abych se ve svých vnitřních zdrojích aspoň přiblížila nule. Opět se pohybuju v rezervách. Je to pro mě neudržitelné.
Pomohlo mi stanovit, že si tenhle rok splním svůj sen – následující bod ! Jupíí !!Moje dlouholeté přání je odjet aspoň na jednu zimu do Asie. Díky mému příteli se mi otevřela i možnost meditačního a jógového reatreatu v jednom z thajských chrámů. Co víc si přát na začátku takové cesty? To je v přípravné fázi. Konečně. Těším se, že jenom nechám věci se dít. Vůbec netuším, jak moje tělo funguje, když není rozkolísané nočníma a tou zátěží z práce. Už si to nepamatuju a potřebuju to zjistit.
Kurz Watsu 3 a Water Yoga.. a být hodně ve vodě, protože vodní terapie dělají zázraky
Na Valentýna 2020 mě čeká další cesta do Vietnamu.
Rande po dvou měsících odloučení.
Měsíc na pláži, s kokosem v jedné ruce a dragonfruit v druhé. Moje nejdelší dovolená v životě.
Mezi tím tu budu s vámi. Mazlit tohle novorozeně, o kterém vůbec netuším, kam mě dovede.