Až na kost

Je to neuvěřitelně intenzivní proces.

Rozhodneš se odhalit až na kost.

Rozhodneš se pro pravdivost a upřímnost bez kompromisů.

Až na kost do své přirozenosti, aby to, kým se cítíš být uvnitř prosáklo ven. Aby tvoje tělo skutečně odráželo, kdo je uvnitř, co neseš. Chce to se spojit s jednou zvláštní veličinou. S vlastním individuálním časem, tempem a rytmem. Pro mě byla jedna z nejtěžších věcí ta, že je potřeba pustit jistotu ve všech svých zvycích a návycích, protože jsem netušila, které jsou ty destruktivní a které jsou ty podporující… a nespěchat, netlačit na sebe, dát si prostor a čas bez omezení.

Je to jako když pustíš všechno, čím si myslíš, že jsi. Pak jdeš, abys našla a zůstalo v tvém životě všechno, co opravdu jsi. Takže se rozhodneš pro jasnost, odhodlání a odvahu vrátit se k citlivosti k sobě samotné.

V citlivosti najdeš sílu nastavit hranice zevnitř, jednáním a slovem.

Už ne tělem.

Tohle změní život, bez toho to nejde. Protáhne tě to vším, co s tvojí podstatou není v souladu. Uvidíš to ve vztazích kolem sebe, práci, v rodině. Kde se rozhoduješ, abys vyšla vstříc druhým a při tom potlačíš sebe, odmítneš se a upozadíš svojí přirozenost, svůj projev, možná i svoje přirozené právo být kým jsi.. pro druhé.

Má to smysl?

Pomalu se nějak blížím k pojmům jako sebeláska. Hodně se o ní mluví, ale kde pramení její podstata? Přijetí a respekt sebe především a všemi. Ať už budou hodnotit vaše rozhodnutí jakkoliv.

Objeví se lidé, kteří vás odmítnou, budete pro ně neakceptovatelní.

To se stane.

Je to v pořádku.

I když to může být těžké, bolavé a smutné. Je  to v pořádku. Patří to k životu.

Co si takhle užít i ten smutek? Dopřát si prostor truchlit, zatáhnout se do sebe a být s tou syrovostí i v této podobě?

Stále je to živoucí, stále jste to vy.