V očekávání - 2. trimestr

Nechala jsem se pohltit.

S pocitem, že poslední roky a kroky vedly k tomuto období a připravovaly mě na něj.

Každý malý kousek skládanky od změny jídelníčku, péče o tělo, péče o duši, poznávání vodního plynutí uvnitř mě i v tělech druhých lidí. Všechny tyto zkušenosti najednou byly zdroje a kotvy v těhotenství.

Druhý trimestr byl příjemný čas. Vnímání pohybů miminka, stability našeho spojení a velké opory v mém těle.

Zároveň stále silnější vjem toho, jak důležité je přijmout samotu v celém procesu. Jak v těhotenství, tak u porodu. Stalo se to pro mě nejdůležitějším bodem a tématem, které jsem opečovávala a léčila na všech různých rovinách.

Samota, která se stala cestou k síle uvnitř mě, v mém těle. Nepřenosné prožitky a spojení s člověkem, který rostl v mém břiše. Nelze vysvětlit, nelze popsat a o to důležitější je a bylo v tomhle naladění být a nechávat se jím vést. Jakkoliv se mohla má rozhodnutí zdát z venku neobvyklá. Čím víc jsem nechávala svojí vnitřní jasnost mě vést, tím méně přicházely vnější situace, které by mě testovaly.

Věříš si skutečně? Nebo si jen myslíš, že si věříš?

Jsi odhodlaná se odevzdat tomuhle vedení nebo to budeš zkoušet kontrolovat?

Jsi odhodlaná pustit vše a nechat se provést do krajiny těla, duše a srdce, kam se už možná nikdy nepodíváš? Chceš se takhle poznat?

Plynuly týdny. Stále jsem se s vámi potkávala ve vodě během vodních terapií a moje tělo i vědomí bylo čím dál tím víc citlivější na příběh, který si nese vaše tělo, vaše vnitřní voda.

Při péči o druhé jsem tak jasně vnímala, jak se naše setkání otiskují do mého těla, vašeho těla i těla miminka. Voda v mém těle se spojovala s tou vodou, která nás obklopovala a následně i s vodou ve vás. Propojovali jsme se a ladili.

Bylo tak tomu vždycky a bude tak tomu i nadále, jen to zůstávalo skryto vědomí. Během druhého trimestru si začalo miminko vybírat, s kým chce do vody vstoupit. S kým se chce propojit a také mi jasně dávalo najevo jakou kapacitu pro vás mám.

Během setkávání s mojí porodní asistentkou začalo být zřejmé, že porod sám o sobě je skutečně vrcholový výkon a byla by škoda zanedbat přípravu na něj. Kromě plavání, jógy, chůze, relaxace jsem si dopřávala kraniosakrální terapii, léčení srdce a jemnou péči o tělo, která uvolňovala napětí ve fasciích.

Docházelo mi, že se nevědomě, ale intuitivně připravuji na porod léta. Teď vědomě jsem tomu věnovala celé těhotenství. Každý den jsem obracela pozornost k sobě, k tělu i k miminku a ptala se, co pro sebe můžu udělat. Co potřebuji pro plynulý a přirozený porod a šestinedělí?

Uvolnění, zpomalení, odevzdání, důvěra a klid.

Je to jednoduché a zároveň tak náročné. Celý dokonalý vývoj těhotenství k tomu přirozeně vede, pokud mu to člověk dovolí. Jak málo jsme nastavení přirozeně naslouchat. Měla jsem pocit, že naše společnost z velké části vůbec není podporující pro těhotné. Pro tenhle zvláštní, jiný stav, jako kdyby to vlastně byla překážka, když je žena k sobě ohleduplná.

Jak moc je běžné celé těhotenství pracovat, zůstat v běhu společnosti, zvládat všechno jako by nic.

Jak obvykle žijeme odděleně od vnímání volání těla i ve chvíli, kdy vyživuje další rostoucí bytost.

Sama jsem cítila, jak je snadné se nechat unést činností, výkonností a aktivitou, abych nemusela jen být a nechat vyp

lout do vědomí, co mi brání se uvolnit. Kolik bolesti a zranění si nesu a které mi miminko zrcadlí jen tím, že je.

Čím stabilnější bylo naše spojení s miminkem, tím víc jsem vnímala celé těhotenství jako příležitost nechat tělo, ať mi ukáže, co si já sama nesu ze svého života před narozením.

Byla to neopakovatelná příležitost léčit, přepsat a opečovat svůj prenatální věk v přítomnosti. Tak se stal tenhle čas pro mě absolutní prioritou, abych z něj mohla co nejvíce načerpat a co nejvíce mu dát. Abych se mohla nechat provést až k porodu.

Protože mi bylo jasné, že pokud to bude v souladu i s miminkem, můžeme si poprvé pohlédnout do očí doma. V bezpečném prostředí, za podpory blízkých a milovaných lidí.

Dokážete si představit, jak velká výzva to je.. pro mě jako pro záchranářku, zdravotníka, když jsem strávila tolik let v prostředí, kde jsou ženy rodící doma považovány za nezodpovědné, lehkomyslné a riskující život svůj i dítěte?

Pro mě byla cesta k domácímu porodu ta nejvíc zodpovědná, vědomá a bezpečná. Kolem mě se porodní příběhy z nemocnic hemžily nerespektem, ponižováním, separací miminek a často i traumaty.

Věděla jsem, že tohle není cesta pro mě, pro nás. Zároveň jsem se připravila na všechny možné scénáře a nechala jsem si otevřené všechny cesty. Protože tím hlavním, kdo o porodu rozhoduje je miminko.