V naději - 1. trimestr

Jako kdyby to bylo už kdesi za vlnami času a je to vlastně pár měsíců. Počátek těhotenství, první trimestr. Jedno z nejkřehčích období v těle, v mém životě. Tři měsíce na cestě k puštění všeho a otevření se naprosto neznámému.

Jako kdyby všechny ty roky a stovky hodin ve vodě v tomto období vytvořily neustálý proud, plynutí na vlnách změn v těle, ukotvování prostoru pro nový život. Přesně v tomhle proudu jsem si mohla dovolit se ztratit a rozplynout, odevzdat a vydechnout. Přijmout samotu, naprosto nepřenosné spojení s novým životem uvnitř mého těla. Také přišly první velká pochopení nepopsatelných vztahů mezi matkami a dětmi.

Obrovský respekt a vděčnost. Za možnost nahlédnout a vstoupit do prostoru, který nelze obhájit a vysvětlit, dokud se nezažije. Možná i proto bude tenhle článek více o nacítění a naladění než o jasnosti slov.

V naději... nejlépe vystihuje první tři měsíce, při kterých jsem v sobě budovala důvěru ve svoje tělo, v miminko a v naší společnou cestu. Po předchozím spontánním potratu byl každý den, který jsme spolu byli jako obrovský dar a požehnání. Bylo neskutečně náročné můj strach nenechávat paralyzovat mé tělo a pozornost, ale přijímat ho a obracet se k důvěře. K důvěře v život a zároveň ve svobodnou vůli a cestu mojí i duše, která k nám opět přišla.

Protože jestli mi všechny předchozí zkušenosti něco přinesli, tak nejhlubší respekt a přijetí svobodné vůle mé vlastní i všech kolem. Ačkoliv může být někdy těžké s tím být.

V naději tak přišlo odevzdání. Odevzdání sebe. V úplném počátku jsem zažívala velice silné fyzické stavy, kdy se mé tělo stalo "bambusovou holí". Vnímala jsem, jak má fyzická schránka drží prostor, kterým protéká obrovské množství světelné energie, božské vůle a zázraků a mým úkolem v těch dnech a týdnech bylo držet a opečovat to, co se "stahuje" do mojí fyzické roviny. Jen chodit, dýchat, uvolňovat a dovolovat téhle energetické jízdě, aby i ve mě pročistila a odnesla cokoliv, co není v souladu se vším, co mi přináší duše, která se u mě zahnízdila.

Jestli jsem dříve zažívala změněné stavy vědomí, tak tyhle přirozené pochody byly opravdu boží jízda. Bylo mi jasné, že po tak intenzivní jemněhmotné práci mě bude čekat uzemnění a ukotvení všeho, co bylo tímhle proudem propláchnuto. Není pro mě úplně jednoduché a obvyklé bez obalu sdílet, co cítím a běžně vnímám. Nicméně citlivost, která se mi rozvíjí od předchozího těhotenství a během posledních let se konečně stává opravdu podstatnou a důležitou ve všech součástech mého života.

Období "bambusové hole" se pak najednou uklidnilo a pomohlo mi se odpojit od obrovského množství vnějších vlivů a napojení. Začala jsem tak zřetelně cítit, co je pro mě v souladu a podporující, že mi to vyráželo dech. O to víc ty jemné nuance mého okolí a prostředí, toho, jak se přes moje tělo otiskují do vznikajícího těla miminka jako stavební kameny. Moje vědomí s touhle jízdou dosedlo do mého těla a zůstalo naprosto otevřené a senzitivní.. Začínají snad tady mateřské pudy a instinkt, díky kterému žena pozná, co miminko potřebuje?

Dosednutí s novými obzory vnímání mě postavilo před přijetí samoty. Nemluvím o pocitu osamocení, opuštění, oddělení. Najednou mi jednoduše došlo, že všechny pochody uvnitř mě, mé potřeby a já jsem tu prostě sama za sebe a nelze mojí zkušenost přenést. Mohu sdílet, žít jí a uvolňovat osobní zkušenost do svého prostředí bez zábran. Nicméně veškerá zodpovědnost a vědomý přístup je můj, odvíjí se od toho, jak moc jsem ochotná naslouchat svému tělu a instinktům, které se často nedají obhájit racionálně.

Přijmout, že takhle je to pro mě jasné a tohle potřebuji a nemám argumenty proč, jen vím, že teď je to důležité. Velice zajímavá výzva pro mojí mysl, která se ráda opírá o podložená fakta. Najednou tu uvnitř mě začínala promlouvat další bytost, osobnost. Velice jemně a někdy neznatelně a o to víc bylo potřeba mít možnost být v tichu, naslouchat a nedělat nic.

Vlastně mi přišlo až geniální, jak se tohle všechno propletlo s nevolnostmi a únavou v prvním trimestru. Bylo to, jako kdyby duše chtěla, abych si sedla na prdel, odevzdala všechno, co neslouží pro to nejlepší pro nás oba a jasně mě k tomu vedla i přes zvracením vyčerpání a absolutní odpojení od vnějšího světa.

Pojď se mnou být a dýchej.. prosím, ukotvi ten klid, ať můžu zakotvit, usadit se, vnímat tvoje tělo jako měkoučký pokojíček a přijímající, vyživující krajinu pro moje tělo.. Přeji si přijít skrze tebe, jen potřebuji vnitřní naladění, uvolnění a spočinutí. Zastav se ve výdechu a naslouchej. Je to tak křehké a zároveň silné.. Potřebuji jemnost..

V samotě vyvstala otázka komunikace s miminkem. Jak? Kdy začít? přečetla jsem tolik článků, dopočených naladění, meditací a relaxací.. Ale nějak to nešlo. Necítila jsem to uvnitř sebe. Zkoušela jsem automatickou kresbu, psaní si dopisů s miminkem, ale znám moc dobře, jak je snadné si něco namlouvat. Jak mysl dokáže odpovídat to, co si v hloubi přejeme. Ten skutečný kontakt, který bych cítila v těle nepřicházel. Ticho, tma, prázdno. Poprosila jsem, ať najdu cestu, jak se s miminkem spojit..

Cesta je otevřená..

Procházela jsem pod vzrostlými stromy nedaleko našeho domu a došlo mi to. Jak by mohly fungovat různé přístupy a techniky zvenku? Jsem schopná přijmout, že tahle duše u mě potřebuje možná úplně jiný kontakt? Nemohu jí přece nacpat do mých navyklých způsobů komunikace. Už v úplném začátku jí strčit do nějaké krabičky a nutit jí spojit se se mnou mým přijatým způsobem. Co když existuje nějaké spojení úplně mimo všechny nástroje, jen pro nás dva a já to omezuji právě tím, že nás tlačím do doporučených postupů?

Potřebuji a toužím Tě poznat. Jak s tebou můžu navázat spojení?

Pak přišlo ticho. Tohle ve mě zůstalo viset jako modlitba, naplnilo mě uvnitř a já jsem jen důvěřovala, že poznám, až se miminko ozve. Nevěděla jsem jak. Pustila jsem představu a očekávání za jak dlouho to bude. Musela jsme uvolnit jakoukoliv formu mého spojení k miminku. Jen otevřít prostor, opět ho prodýchávat, něžně udržovat, spočinout v něm a čekat.

Důvěřovala jsem, že rozpoznám to "ono". Nebylo vůbec jednoduché pustit všechny navyklé způsoby komunikace, otevřít se jakékoliv jedinečné vlně. Už jen tohle mě vlastně vedlo k tomu, abych dovolila i sama sobě komunikovat naprosto jedinečně se sebou, s vlastním tělem, srdcem a lůnem.

První záchvěv spojení byl jako když by mi někdo poslal vzduchem polibek. Velice jemný dotek a pohyb energie uvnitř těla. Od dělohy, zadem po vnitřní straně páteře k srdci, tam se signál rozklíčoval a rozsvítil se až mi došlo, že tohle je ta esence miminka. Ucítila jsem zážeh nové bytosti v mém těle. Tu odlišnou kvalitu od mého osobního prostředí uvnitř. Jemné vlny esence nové bytosti proudily, otevřely mi cestu k obrovské pokoře k něčemu tak zázračnému a přitom vlastně úplně lidskému a přirozenému, jako je neviditelné spojení mezi matkou a miminkem.

V tu chvíli se mi odkrylo, jak je tohle spojení jedinečné, neopakovatelné a natolik individuální pro každou ženu, že můj rozum nemá kapacitu ho pochopit u kohokoliv jiného a moje srdce jasně ví, že mu zároveň může naprosto důvěřovat.

Jak se zesilovala odlišná esence miminka v mém těle, začaly vlny zážehů získávat rozličné kvality a ke konci třetího měsíce těhotenství jsem byla schopná zřetelně rozlišovat, co je miminku příjemné, co podporuje libé prožitky a kdy vnímám, že mě vede něco prožít skrze moje tělo.

Všechny prožitky se mi otiskly okamžitě do mého každodenního života. Vlastně celý první trimestr jsem neměla kapacitu nabízet Watsu a vodní terapie. O to byl zajímavější návrat do vody, kdy otevření nové roviny komunikace s někým dalším probíhal ve vodě více v této svobodné rovině otevření prostoru, naslouchání a vyčkávání. Je až neskutečné, jak bezpečný a ještě více přijímající vzniká atmosféra a jak reaguje tělo na tento přístup. Celá bytost vydechne a spočine ještě více hlouběji v klidu.

Samota jako dar

Zamilovala jsem si tu syrovou tělesnost, obyčejnost, lidskost a uzeměnost, kterou mi těhotenství a jeho počátek ukotvil do vědomí i těla. Je v tom všem tak velká síla. Žádní jednorožci, plutí na obláčcích, ale celkem nekompromisní setkání s tím, co si v těle nesu, co je v něm otisknuté a o co se skutečně opírám.

Tohle všechno jsem mohla nechat jít a využila jsem to. Nová duše a bytost uvnitř mě mi přinesla možnost zažít, jaké to je poznat sama sebe z úplně jiného pohledu a tak jako téhle duši dát i sobě možnost nechat odejít identifikaci s čímkoliv, co jsem si myslela, že jsem. Opřít se o to, že ve správný okamžik budu přesně vědět, co je potřeba udělat, jak se rozhodnout i kdyby to bylo na poslední chvíli. Takové hupsnutí do přítomnosti a plynutí.

S tím vším mi došlo, jak moc mě posiluje věřit svému tělu, jemným signálům uvnitř a jít za nimi. Sice mě často vedou do samoty, ale v ní zároveň mám možnost vnímat svojí osobní sílu a bytostně si zvědomit, že i na porod budu sama a jakákoliv podpora z venku je třešinka na dortu. Čím víc prostoru a možností k poznání sebe si dopřeji, tím víc z nich můžu čerpat.

Přehoupla jsem se do druhého trimestru vstříc bytí v očekávání.. a o něm vám napíšu přístě.